oficiální webová stránka Atomyk Piktures, nezávislá filmová společnost

Tento elaborát byl stvořen v chladu a temnu jediného podzimního dne. Stříhání probíhalo ve zběsilém tempu a trvalo asi 12 hodin čistého času. Ozvučení snímku nám svou náročností a naplněností stresem zkrátilo život na polovinu a vybavilo nás do té zbývající poloviny zmenšené o již prožitých dvacet let žaludečními vředy, abychom se v ní nenudili..Celý film byl hotový asi 2 měsíce po natočení, ale při jeho vytváření zemřelo tolik lidí, že jsme pak ještě asi 31 měsíců přemýšleli, jestli jsme místo něj raději neměli točit zápas AP týmu s běsnícím nosorožcem. Hlavní důraz byl kladen na kameru a hudbu a v roce 2005 byl snímek remasterován, protože v době původního stříhání jsme ještě neměli k dispozici nástroje, umožňující realisticky zobrazit hrůzy lidského utrpení, jimiž je celý příběh topící se v krvi protkán. Upravili jsme proto hlavně obrazové filtry a celkovou barevnost filmu, čímž se nám podařilo doladit znepokojující atmosféru nestoudného děsu a obskurních maniakálních praktik.

Příběh:

Jedná se o psychohoror s poměrně jednoduchou zápletkou, ale o to úděsnějším morálním apelem na tupými videohrami a bující křovinou veřejného násilí notně poznamenanou mládež. Důležitější než příběh je ale aktuální obraz, zvuk, hudba a hrůzný řev. Skupinka lidí se rozhodne natočit film, jenže během příprav jedné ze scén dojde k banální nehodě rezultující ve smrt jednoho ze členů štábu. Náhlým zvratem rozervaná srdce jednotlivých postav podněcují výrazné reakce s barvitým emotivním doprovodem a původně plochá a prázdná atmosféra se postupně stává zlověstnou a nadále houstne. Podle mnoha lidí jde o jeden z našich nejlepších snímků, ale my sami na něj koukáme prizmatem tvůrců, kteří jsou si dobře vědomi toho, že ač se v jejich díle skrývá obrovský potenciál, jsou věci, které nikdy neměly přijít na svět...a zdaleka nejde jen o zmrzlinu s rybí příchutí..

Jak se natáčelo:

Natáčení proběhlo rychle, nespoutaně a živelně ... krvavé obrazy před kamerou střídaly fatální okamžiky za ní a chvílemi hrozilo, že všichni zemřeme rukou rozběsněného obyvatele domu, v němž byl celý děj zachycován. Někteří nekulturní spoluobčané totiž dosud lpějí na zpátečnickém využívání pracovního volna v době státního svátku k bezprizornímu odpočinku v pseudopohodlí domova místo toho, aby dali, tak jako my, volný průchod přívalům svých nejčernějších představ a zhmotnili je v představení, při jehož natáčení se prostě holt musí 12 hodin v kuse řvát. Zamyslete se nad sebou, lidé!