oficiální webová stránka Atomyk Piktures, nezávislá filmová společnost

Automatizovaný AP mudrc a novodobý mravní spasitel Milan Vrána Vás provede pořadem zcela neotřelého formátu spočívajícího ve snaze distingovaným způsobem pomoci divákovi překlenout se přes etické prázdno moderního společenství a zároveň jej hravou formou zaopatřit radami pro život tak nezbytnými, že jediné jejich vštěpení prostřednictvím mnohdy nezodpovědných matek zkrátka nestačí. Náš seriál si klade za cíl upozornit na úskalí všedních činností tak běžných, že průměrný jedinec ani nepostřehne hloubku nebezpečí a problémů v jejich provádění tkvících...Ten, kdo považuje louskání ořechů nebo hrabání listí za neškodné lidské konání, bude možná překvapen, jak snadno může dojít ke shodě okolností až fatální...ale od toho zde přece máme našeho všepotentního uvaděče - stane se Vaším andělem strážným v situacích z nejošemetnějších...

Příběh:

Cesta sídlištěm se může stát stejně tak hravou procházkou jako osudnou plavbou řekou krve…jen málo dělí od sebe tyto dva extrémy a jen zkušené oko protřelého pionýra zašlých městských částí dokáže zřít takřka transparentní dělicí čáru…Milan Vrána má takové orgány zraku dokonce dva – je tedy dvojnásob vybaven.

Jak se natáčelo:

Nevyzbrojen obušky, neobrněn předsudky, vydal se slovutný AP štáb napůl vědomě přímo do jámy lvové – do nitra pekla panelů v okrajové zóně podmračené metropole jižních Čech. Uvítala nás delegace napůl odrostlých lidských mláďat hemžících se pak po celou dobu naší přítomnosti entropicky vůkol našeho vybavení. Nebezpečí se skrývalo za každým zaplivaným drnem a posprejovaným nárožím. Bylo však některými členy výpravy až příliš velkoryse přehlíženo, a proto se schylovalo ke konfliktu nejpradávnějšímu. Zatímco použité injekční stříkačky se tyčily kolem našich bot a z balkonů padaly sliny směrem ke kapotě AP vozu, rostl významně počet náčelníků okolních kmenů, kteří počali pojímat podezření ohledně nekalosti našeho počínání a srocovali se po šířce naší jediné únikové cesty. Vyhrocená atmosféra dospěla až k otevřené výměně názorů, v níž jsme se marně pokoušeli osvětlit rozrušeným účastníkům debaty smysl naší dokumentární práce, jímž nebylo hanobení jejich rasy, jak se domnívali, nýbrž zachycení architektury starší městské zástavby v pozadí naší předem připravené scénky. Ne zcela pochopeni jsme pro jistotu jako kompromis zvolili přesun do méně životem bující džungle betonu, kde jsme za soumraku dílo dokonali.